Dílo Bohumila Vrzala
Prvotiny - ověřování
Hledání
45 x 65 cm, tempera, 1965
Již v dětském věku mě přitahovala příroda, ať živá či neživá. Zajímalo mě však také kreslení a modelování. Často jsem chodil vybírat z řeky zajímavé lesklé kamínky, pozoroval housenky, motýly a kytky nebo jsem chodíval s papíry a vodovkami malovat. Již v předškolním věku mě zaujaly náchodské kopce - zvláště Kašparák, odkud jsem se snažil z patřičné výšky a nadhledu nakreslit či namalovat panorama města s vévodícím zámkem. Na svá „výtvarná díla" jsem byl patřičně hrdý, a tak, když do Náchoda přijel na návštěvu můj strýc malíř Karel Černý, pyšně jsem mu všechno ukazoval. On si však mé práce ani moc neprohlédl a řekl: „No, každý dělá to, co umí." Tím to bylo odbyto. Jistě jej nenapadlo, že ve mně může růst výtvarník. Mně však zůstala tato slova v paměti. A již v tomto předškolním věku jsem si umínil, že budu v malování co nejlepší a „ukáži" strýci, že i já malovat alespoň trochu umím. Bylo to tak asi v roce 1944, kdy jsem také namaloval obraz „Dědečkovy kaktusky".
„Dědečkovy kaktusky”
1944
A potom již následovala léta poznávání, návštěvy nejrůznějších galerií a výstav. Kreslení všeho, co mne zaujalo, ověřování si možností práce s barvami, objevování kombinací barevného spektra. To, co jsem viděl a doopravdy mne zaujalo, to jsem si zkusil namalovat. Byla to i seznámení s nejrůznějšími pracovními prostředími. Toto vše mi hodně napovědělo. Již záhy jsem také objevil studovny Univerzitní knihovny a Moravské galerie, kde jsem potom trávil dlouhé hodiny studiem literatury o výtvarném umění. To dalo i podnět k tomu, že jsem si založil vlastní takto zaměřenou knihovnu a začal odebírat výtvarné časopisy.
Měl jsem také štěstí, že již na základní škole byli učitelé, kteří dovedli vzbudit můj zájem o kreslení a malování. V 5. třídě to byl např. prof. Konvička, sám malíř, později prof. Vořech. Také jsem se seznámil při svém malování v plenéru s některými „profesionály", kteří měli ke mně - mladému začátečníkovi rovnocenný přístup. Například František Kocourek. Dá se však říci, že nejvíce mne ovlivnily dlouhé debaty o umění se strýcem Karlem Černým či prof. Bohdanem Lacinou.
To vše mi nakonec ukázalo, co je mi ve výtvarném umění nejbližší a čím se zabývat. Cesta poznávání a hledání však nikdy nekončí.
Geometrická abstrakce
Obrazy z let 1965 - 1975
44 x 67 cm, kombinace technik, 1968
Kdo ví, kde je hranice mezi rozumovým a citovým, kdo ví, kde je hranice mezi chtěným a nechtěným, mezi záměrem a realizací? Na těchto hranicích se však pohybuje štětec, je napjaté plátno, na těchto hranicích si tužka čmárá a rozměřuje, dělí plochu, na níž se barvy míchají, doplňují, rozdělují, upozorňují na sebe, ustupují do pozadí.
Kolik je možností jak zaplnit plochu, kolik kombinací, kolik možných řešení? Existuje nějaké konečné? Zlatý řez tím konečným nebyl, není jím ani středová osa, ani žádná jiná. Jsou tu jen možnosti, experiment. Svět řádu a řád je harmonie, není tu nesoulad, chaos. Svět krystalů a drúz, svět hudby, polyfonní křížení tónů, které se kříží, aniž by se protínaly. Světlo se zachycuje na ploškách, láme se do nebývalých odrazů, hledá cestu z labyrintu. Někdy je to jen paprsek, kterému se podaří proniknout, někdy jejich svazek. Světlo je poznamenáno svou urputnou snahou proniknout, někdy je paprsek útlý, někdy je několikrát zlomený, ale vždy pronikavě ostrý. Jeho souboj s tmou je věčný.
Bohumil Vrzal usiluje o moderní výtvarný výraz. Touto větou se však nedá odbýt několikaleté úsilí a hlavně tato věta nic neříká o tom, kam toto úsilí směřuje a s jakým výsledkem.
Úspěch malíře může být společenský, mezinárodní, může se odrazit finančně, poctami a vším tím, co je okolo umění, ne v něm. Po úspěchu touží každý, i když ne každý vědomě. Hodnoty vznikají na této cestě. Obraz žije jen tehdy, když najde někoho, kdo se na něj podívá, kdo ho začne vnímat. Zamýšlet se nad ním, klást si otázky. Úspěch autora je v tom, když dojde ke stejným otázkám mezi ním a tím, kdo se na obraz dívá. Odpovědi, pokud jsou možné, jsou spíše nápovědi, pokud vůbec i nápověď je možná.
Svět krystalů a Bachova hudba, ale zároveň s ní svět jazzu, dejte tyto věci dohromady a najdete jeden z inspiračních zdrojů. Ten nejdůležitější ale nejsou tyto dnes už známé podněty. Ten nejdůležitější podnět, to je snaha, reagování na život, který má své dny sváteční i všední a oboje se promítají do psyché, která je zvládá po svém, na hranici vědomí a podvědomí, citu a rozumu, empirie i zkušenosti. Zvládá je a předává dál, se vším právem na nepochopení, omyl, schéma, vzor i vzory. Ale předává je, a poselství se mají přijímat.
Plastiky a asambláže
Pár slov o trojrozměrných objektech
50 x 70 cm, asambláž, 1967
Již od dětství mě mimo kreslení a malování bavilo modelování. V pozdější době sem si uvědomil, že mám vztah k některým přírodním materiálům, jako je např. dřevo a kámen. Nutilo mě to nějakým způsobem tyto materiály prostorově zpracovávat. Lákala mě také keramika. V určitém období jsem se jí věnoval a vytvořil tak řadu drobných užitkových předmětů - například kachle. Hodně jsem používal barevná skla, která při přetavování vytvářela nádherně barevné krystalické struktury. Také jsem do keramiky často přisypával drcený živec, který způsoboval vznik „přetavovaných struktur". To bylo však, dá se říci, okrajové. Od roku 1961 mě stále více lákala sochařina. Mimo dřevo jsem začal pracovat s betonem, pórobetonem, výjimečně s travertinem. Do těchto materiálů jsem své záměry vysekával, vyřezával, používal škrabání, vypalování či tónování. Vznikly tak cykly „slunovratů", které jsem měl možnost vystavit na mezinárodní výstavě mladých v Edinburgu. Za tento soubor soch jsem zde obdržel Čestné uznání. Na základě své prezentace na této výstavě jsem dostal nabídku vytvořit dvě sochy pro holandské Króller Muller muzeum v Otterlo. Tuto nabídku jsem s potěšením přijal a v roce 1969 realizoval. V dalších letech jsem začal pracovat se dřevem a vytvořil několik figurálních kompozic pro galerii Art Zenter v německém Krefeldu. Práci mi však stále více komplikoval problém, že se mi nepodařilo zřídit si sochařský ateliér. Vše jsem dělal v prostorách, kde jsem maloval. I proto byly mé další plastiky více komornější. V dalších letech jsem pracoval také s kytem a vytvořil řadu asambláží. Za zmínku možná stojí i to, že jsem byl pověřen úkolem vypracovat návrh na pamětní medaili k 25. výročí spolupráce Čop - Čierná nad Tisou pro Ministerstvo železnic SSSR a v roce 1974 jsem jej realizoval.
Postupně jsem si však uvědomoval, že nelze síly tříštit do více výtvarných oborů. Proto jsem se rozhodl věnovat téměř výhradně malbě a tvorbě tapiserií Art-protis.
Krajiny polí
Obrazy inspirované krajinami polí
65 x 96 cm, kombinace technik, 1978
Na počátku to byIy cesty za nerosty, pohledy z kopců a letadel na krajinu. Byla to zajímavá seskupení, rastry i přímo kompozice polí, zvláště v období po žních: zeleně, zemité tóny, žlutě, okry či purpury. Sedával jsem v letadle s nosem přitisknutým na sklo a ani nestačil kreslit zajímavé fragmenty krajiny, které pode mnou rychle ubíhaly. Tyto zážitky byly přímo předurčeny k výtvarnému zpracování. Letmé studie byly pro mne východiskem k realizaci obrazů, často i monumentálních formátů, za použití kombinace technik, využití špachtlí a výrazné pastóznosti. V některých případech jsem studie využil při tvorbě tapiserií Art-protis.
Tak tomu bylo i při realizaci cyklu pěti tapiserií Art-protis pro vstupní prostory výstavy „Československo 1970" v Moskvě, kde jsem všechny tapiserie pojednal jako letecké nadhledy nad mraky, v jejichž mezerách jsou stylizované náznaky typicky české krajiny s některými všeobecně známými vedutami.
Zabývat se touto tematikou je pro mne stále inspirující, protože moje časté vizuální zážitky z cest v různých ročních obdobích i zemích (Kuba - pralesní pobřežní pásma Karibského moře, Mexico - výstup na Popocatépetl s fantastickými výhledy do kráteru a krajiny, USA - Death Valley, Grand Canyon, Yellowstone, Tunis - pouštní oblasti se svými rastry zvlněného písku...) přímo evokují tuto tematiku přetransponovávat na výtvarná díla.
Akční a situační malba
Několik zamyšlení k akčnímu pojetí tvorby
40 x 70 cm, kombinace technik, 1996
Dobrat se podstaty malířské tvorby brněnského autora Bohumila Vrzala znamená oprostit se od tradiční rovnice zobrazená = viděná skutečnost. Autor sice touto rovnicí prošel, vyzkoušel si mnohé z proudů moderního umění. Jeho inspiračními zdroji byla nejen mnohotvárnost přírody, ale i městské civilizace. Při zachování zásad optického realizmu, při jeho aplikacích i tvůrčích metaforách však přece jenom kouzlo poznání a uvolnění tvůrčí imaginace ve smyslu nefigurativní tvorby se stávalo stále zřejměji leitmotivem, který byl lákavý nejenom ve smyslu reagence na předešlé, ale také svou vlastní podstatou - uvolněním tvarové a barevné spontánnosti, osvobozením od stylizace a tím i mementa opakovatelnosti. A tak vznikají autorovy nefigurativní obrazy, v nichž se zúročuje předešlá výtvarná zkušenost, více než dvacetiletá výtvarná činnost soustředěná do volné i užité tvorby, narušení dynamických stereotypů, které gestická nefigurativní tvorba může korigovat směrem k novým obrazovým skutečnostem.
Autorovy obrazy posledního období vznikají na základě invence absorbující kaligrafii, lettrismus, akční malbu (action-painting) i zajímavé struktury, výrazné gesto, které propůjčuje barvě definitivnost. Barevná paleta je velkorysá k celému barevnému spektru - žádné z barev se nedostává heraldické výsady dominanty, každý tón má právo na seberealizaci. Nová struktura nezřídka vzniká i destrukcí původního tvaru, barva jako láva sopečné erupce se zmocní obrazové plochy. Vyprávěcí charakter obrazu je setřen ve smyslu plné tvarové a barevné emancipace - místo sledování stop vzniká stopa nová.
Bylo to v září 1989, kdy jsem poznal Bohumila Vrzala. ByI právě u jednoho starého přítele v Luneburger Heide na delší návštěvě. Vzal si za úkol namalovat zde kolekci obrazů pro výstavu v Hamburgu. V jeho cestovních zavazadlech bylo asi 30 čtvercových klínových rámů, prázdná, bílým základem natřená plátna, nějaké desky se skicami, studiemi a stejně tak prázdnými stránkami papíru, mnoho krabiček s akrylovými barvami, hromada štětců a špachtlí.
Maloval téměř bez ustání, zejména v noci. Ve dne ho to příležitostně táhlo někam ven, ani ne tak za kvetoucím vřesem jako daleko víc za mrtvými kameny. Zkameněliny a minerály všeho druhu jsou jeho koníčkem. Části své jedinečné sbírky věnoval nejrůznějším muzeím.
Sotva však objevíte z těchto kamenů něco v jeho kompozicích. Linie a plochy si zachovávají rovnováhu. Napětí a pohyb jednotlivých tahů štětce a obrysové linie se proměňují skrze klidné barevné plochy v prostorové tvary. Teplým odstínům barev sekundují studené. Rafinovaná hra světla a tmy dává vzniknout dojmu z krajin, jestliže se zapojí fantazie pozorovatele. Sice zde nejsou žádné jednoznačné věci, ale odkrývají se ostré a neostré, blízké a vzdálené, světlo a stín, rostlinné a formované z kamene a půdy. Čím volnější se jeho kompozice zpočátku zdají, tím precizněji je každý detail proveden. Každý obraz byl vícekrát vyzkoušen v barevných skicách, byla vzata v úvahu i symbolika barev, a tak vznikají díla při vzájemném prolnutí myšlenek i druhotně akčně pojatých kompozic.
Hamburger Kunsthalle
Tapiserie ART-PROTIS
K tapiseriím Art-protis
tapiserie, 110 x 170 cm
Bohumil Vrzal si zajistil pevné místo mezi výtvarníky Vlněny Brno jako tvůrce Art-protisů. Známe ho z dřívějších výstav z Prahy, Hradce Králové nebo Brněnského salónu ( 1967-1968), kde na sebe upozornil expresivně laděným obrazem „Vyznání". Již v něm projevil jako malíř cit pro žhavou, sytě znějící a emailově hutnou barvu. Tím jako by byl předurčen pro experiment s Art-protisem. Poté, co ho objevili manažéři brněnské Vlněny, udělal kus práce. Vyzkoušel si předně techniku a technologii. Na figurálních kompozicích si ověřil neúnosnost tradičního postupu „karton - freska " a zjistil, že realizaci umělecké představy je třeba svěřit přímé práci na textilii, nejvýše si vypomáhat předem načrtnutou kompoziční kresbou. Art-protis se mu tak stal uměleckým výrazovým prostředkem, který má svébytný účin jako nový dekorativní doplněk moderní architektury. V ní v mnoha případech zastupuje tradiční závěsný obraz nebo výrobně náročný gobelín, podobně jako železo, sklo a beton zastoupily cihlovou zeď zaplněnou štukovým ornamentem.
Expresivní charakter Art-protisu - např. výrazné barvy vlněného rouna - jako by B. Vrzalovi nahradil plátno a štětec. Kombinuje červené rumělky, jimž sekundují fialové, s bílou a bílošedou nebo oranžovou na pozadí sytě zelených a temně modrých, jak to ukazují některé tapiserie - např. ,,V objetí slunečních skal". „Pláž blízko slunce", „Pestrý den" či „Stopy minulosti". Dosáhl v nich výrazně barevných efektů, které mu zajistily pozoruhodný úspěch. Jeho Art-protisy zaujaly klavírního virtuósa Artura Rubinsteina a zdobí jeho pařížské sídlo, byly zakoupeny firmou SA Textile Delcer v St. Quentin ve Francii, Centraltryckeriet ve Stockholmu, tokijskou galerií Kawashima , putovaly do USA, NSR, Austrálie, N. Zélandu atd.
Vrzal však neusnul na vavřínech, ani nepropadl komerčním zřetelům. Hledá nové možnosti a postupy. Experimentuje s odlišnými materiály - s jutou, s jejím přírodním vzhledem, který připomíná lidové tkalcovství, s plstí, která má odlišné optické vlastnosti, a dokonce i s filmtiskem. Dokazuje tak, že Art-protis nabízí výtvarníkům i architektům nové možnosti dotváření životného prostředí našeho industriálního světa.
„Bohumil Vrzal patří k předním tvůrcům brněnské dílny, jeho realizované práce a návrh překročily daleko rámec města a mnohé z nich, často ve formátech úctyhodných, úspěšně reprezentují naši výtvarnou tvorbu v zahraničí ..."
" ... ve skicách jde především o návrhy... "
„ …ve skicách jde především o návrh na textilní tapiserie o velikosti do 50 metrů čtverečních. Dříve (do konce roku 1989), kdy státní byrokracie doufala, že si pořádkem udrží kvalitu výtvarného umění ve své moci, byla na schválené listy skic tištěna razítka, a to stejně brutálně jako před staletími, kdy grafické sbírky Michelangela, Leonarda, Rembrandta a jiných byly uznávány jen orazítkované.
Při východisku z těchto návrhů či při okamžitě emocionální tvůrčí realizaci více jak v dvacetileté tvorbě rozvinul pan Bohumil Vrzal jedinečnou metodu, umožňující spontánní zacházení s linií. Vlákna různé síly, barev a materiálů se rozprostřou na pevné nebo roztřepané plochy. Pohyb umělcovy ruky i při závěrečném fixování v manufaktuře zůstává zachován. A mezi obarvenými rouny, tkaninami, zřasenými a hladkými pasážemi vláken, plasticitou vlny a blýskavými ústřižky síťovin rozvinul autor bohatý repertoár tvořivých možností, který odpovídá jeho vyjadřovacím prostředkům nejenom jako malíře, ale i jako textilního výtvarníka, který používá vedle štětců a špachtlí také nejrůznější materiálově i opticky zajímavé textílie...".
Hamburger Kunsthalle
Obrazy z prostředí těžkého průmyslu
Proč obrazy s motivy dolů, hutí a těžkého průmyslu
65 x 65 cm, realizace 150 x 150cm,
kombinace technik, 1979
Kromě výtvarné činnosti se od dětství souběžně věnuji i mineralogii. Tato vášeň mne často přivede do míst, která běžný člověk nemá možnost poznat, nebo jsou mu cizí. Při svých výpravách za nerosty jsem důvěrně poznal prostředí dolů, různých přírodních otvírek, staveb a míst, kde se zpracovávají nerostné suroviny. Pro mne jsou tato místa velmi působivá a často vyvolávají výtvarné inspirace. Mají svoji specificky výraznou atmosféru. Připočtěme k tomu ještě můj vztah ke konstruktivnímu cítění a jsme u pramene toho, proč mne zaujalo a stále láká výtvarně se motivovat tímto prostředím.
Mám osobní prožitky z nepřeberného množství takových objektů, často i v zahraničí. S velkým zaujetím jsem zde kreslil, maloval či fotografoval. Často to bylo za velkého fyzického úsilí, rizika i nečasu (Vojany a Strážske při -20 °C), ale nacházel jsem v tom uspokojení a pocit seberealizace. Vznikla tak plátna komorní i monumentální a také cykly litografií.
Z inspirativně nejpůsobivějších bych uvedl prostředí Juranových závodů v Brně, Vítkovice, Kladno, monumentální Porúří, doly ve Zbýšově, Příbrami, Ostravě, stavby mostů, Dukovany, Vojany, Strážske, ale i Binghampton, Bisbey a těžbu borátů v Death Valley v USA, Cooper Mine na Kubě, středověké doly v Tascu v Mexiku či San Piero na Elbě.
Obrazy takto vzniklé vždy velmi přitahovaly veřejnost i oficiální místa. Svědčí o tom i to, že byly například v roce 1963 vybrány jako dar města Brna pro Nejvyšší sovět SSSR (obrazy - Juranovy závody v Brně, Před slévárnou v Brně) a zařazeny do celostátních výstavních kolekcí k 20. výročí osvobození Československa v Praze a Hradci Králové a získaly ocenění v několika úkolových akcích vyhlášených SČVU. V roce 1975 získal můj obraz „V železárnách“ (200 x 100 cm) celostátní cenu za malbu u příležitosti 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou.
Obrazy budily velkou pozornost také v zahraničí, a tak jsem dostal nabídku zpracovat podobnou tématiku pro monumentální obraz (50 m2), který měl být umístěn ve vstupních prostorách atomové elektrárny v Německu. To jsem však v minulosti nemohl uskutečnit, protože jsem nedostal od oficiálních míst v Československu přes veškeré úsilí povolení a souhlas.
Města a vesnice
Obrazy měst a vesnic
80 x 115 cm, kombinace technik, 1991
Už před několika let se objevil názor, že závěsný obraz ve svém klasickém formátu ve výseku fragmentu skutečnosti je záležitostí překonanou, že je na místě emancipovat barvy a tvary jako čistě výtvarné komponenty způsoby jinými. Nefigurativnost lépe vyjadřuje pocity a vědomí současného člověka. Výtvarné umění ve své široké paletě názorů a směrů se však od předmětné skutečnosti nikdy nevzdálilo. Naopak.
I když připustíme, že mnohá současná tvorba není přímou reagencí na skutečnost jako takovou, ale již spíš reagencí na skutečnost výtvarnou vytvořenou dříve, v jiných historicko-společenských podmínkách, s níž vede dialog a k níž přistupuje jako k látce, kterou je možno různě obracet, fragmentovat, upravovat a polemizovat s ní. Vycházet z již jednou výtvarně pojednané skutečnosti je jednou z cest, jak vyvolávat pocit modernosti a nekonformnosti. I přes tuto připuštěnou možnost však musíme konstatovat, že existují malíři a výtvarníci, pro které přímý kontakt s realitou života nejde přes tento dialog, ale cestou přímou, nevyhýbají se přitom tradicím optického realismu, který však dovedou pojednat s lyrizujícím, věcným i nevšedním pohledem - dovedou se zastavit u námětů zdánlivě všedních, ozvláštňujíce je svým podáním.
Obrazy brněnského výtvarníka Bohumila Vrzala, v nichž jsou zpodobeny veduty i jednotlivé domy, panoramata měst, shluky střech a plotů, všechny ty tempery, oleje, akryly, kombinované dohromady v téměř plastických strukturách, v rozměrech úctyhodných, s horizontem dostatečně vysokým, aby prostor byl provzdušněn, reliéfy střech mohly vyniknout ve své skladebnosti, pojednané hustě a pastózně v zajímavých strukturách. Výtvarník řadí své městské či předměstské motivy jako plány za sebou, ozvláštňuje scenérie lettristickými motivy či soliterními stromy, zasazenými do prostoru obrazu jako připomínku nezničitelné flóry.
Tektonika městské zástavby, kterou si autor vybírá, nepostrádá určité „lhotákovské“ romantiky, drobný sémantický znak je oživením plochy i připomenutím lidského faktoru. Dům není „strojem na bydlení", ale zajímavou malířskou plochou, řazenou kulisovitě v překrývajících se plánech. Střídmě zasazená okna nezrcadlí městský ruch, akcentují kompoziční záměry. Autor hledá ve svých obrazech domů řád a rytmus, vyúsťující v pocit klidu a vyrovnanosti. Telegrafní dráty, pociťované obdobně jako celé zpodobení městské a předměstské zástavby, mají jakoby neměnně konstantní hodnoty. Takto pojednaná periferie města není „střapatá ", ani idealizovaná, výtvarný řád ji sjednocuje do obrazového celku. Jestliže celkové vyznění nepostrádá ani určitou insitní složku, danou zjednodušením a stylizací tvarů, není to ke škodě věci. Pravidelný rytmus obrazů je jednotný, nenarušený, převládá en face vidění. Autor se pouští ve svých obrazových vedutách i do formátů monumentálních, rozměrné kompozice zahrnují v sobě průsečíky věků, nestraní ani staromilství, ani futurologii, bere městskou zástavbu jako danost, která má své výtvarné kvality, svéráznou poezii a romantiku, tvořenou člověkem a pro člověka. V tom je humánní poselství tvorby Bohumila Vrzala.
Motivy z cest
Umění bez hranic
50 x 40 cm, kombinace technik, 1994
Heslo „Umění bez hranic ", které propagoval, je zřejmě ovlivněno jeho další životní láskou - cestováním. Měl dobrodružnou povahu a velkou touhu po poznání. Velmi rád cestoval. Nejvíce mu učarovala Kuba a země Latinské Ameriky, kterou navštívil několikrát. Na Kubě a v Mexiku byl fascinován zdejší přírodou, mentalitou lidí a jejich vrozeným smyslem pro rytmus, hudbu a tanec. Kubu měl ve svém srdci. Jeho zážitky z cest jsou tak bohaté a obsáhlé, že o tom mohl napsat knihu.
„..jsou to hluboké zážitky z pobytů v původních pralesních oblastech Latinské Ameriky, výpravy k indiánským pyramidám, výstupy na vysoké hory Kordiller nebo potápění v tamních mořích. Toto stále více ovlivňuje Vrzalův výtvarný projev..."